"Běda mi, kdybych nehlásal"

Minulý týden se konal Prague Pride. K němu tradičně patří i bohatý duchovní program, včetně stánku spolku Logos na Střeleckém ostrově. Strávil jsem v něm několik odpolední a rád bych shrnul svoje dojmy.

Rodina je tam, kde je láska

Letošním tématem Prague Pride byla rodina. Motto "rodina je tam, kde je láska" si my věřící můžeme upravit na "rodina je tam, kde je Láska" neboli "rodina je tam, kde je Bůh", protože my přece víme, že Bůh je Láska.

Naneštěstí jsem se při diskusích ve stánku opět setkal s příběhy, kde rodina a láska nejsou zajedno. Je to stále dokola: "Rodičům jsem to ještě neřekl, oni jsou silně věřící, mám strach, že by to nevzali," nebo "Přivedla jsem domů partnerku a táta nás obě vyhodil z domu," nebo "S mamkou jsem se o tom pohádal a od té doby spolu nemluvíme." To jsou rodiny, kde se láska odráží v dost křivém zrcadle. Ve stánku dokážeme lidi vyslechnout a případně poradit vhodnou duchovní nebo psychologickou pomoc. A také nabídnou prostor pro sdílení a vzájemnou podporu v rámci spolku Logos.

Chci vystoupit z církve. Jak se to dělá?

Jakou podporu cítí queer lidé v církvích? O tom jsme ve stánku také často diskutovali. Strach vyoutovat se ve farnosti, ve sboru nebo ve společenství je mnohdy velký, a přiznejme si, že ne neopodstatněný. Necitlivá až nenávistná vyjádření církevních autorit, od kněží po biskupy, jsou jedním z důvodů, proč ve stánku nezřídka slyšíme také dotazy: "Chci vystoupit z církve, jak se to dělá?"

Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu

Takže všechno je špatně, děti mají strach svěřit se rodičům, kněží místo lásky vyvolávají strach, máme strach být sami sebou a Bůh se na to jen nezúčastněně dívá.

Ale ne, tak hrozné to není. Součástí Prague Pride byly také tři bohoslužby. Stihnul jsem jen tu úvodní, ekumenickou bohoslužbu v režii Českobratrské církve evangelické u sv. Martina ve zdi. Líbilo se mi kázání – divadelní představení Elišky Vančové a Zdeňka Turka na téma "učiňme člověka k obrazu svému". Ale především jsme ve zcela zaplněném kostele vytvořili jedinečné společenství věřících z různých církví, kteří se přišli společně modlit, chválit Pána a prosit ho za sebe navzájem, za rodiny i za celý svět. "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich." A Bůh, teď vůbec ne nezúčastněný, ale milující, milosrdný a vlídný, byl uprostřed nás, obrátil k nám svou jasnou tvář, usmíval se na nás a žehnal nám a dodával nám odvahu. Ne při každé bohoslužbě mám milost zažít tak intenzivně Boží přítomnost.

Rozzuřená hovada v nás

Bohoslužeb v rámci Prague Pride se aktivně účastní kněží a kazatelé z různých církví, s výjimkou té mojí, největší, římskokatolické. Zvali jsme kněze i biskupy, jenže jeden má dovolenou, druhý je zavalen prací ve své farnosti a třetí... Ten rovnou přizná, že má strach. No ano, kdo chce být zbytečně mučedníkem, že? Kdo chce mít potíže s katolickými fundamentalisty? To ani já ne. Jenom jsem si vzpomněl na svatého Pavla: "Když hlásám evangelium, není to má chlouba; je to pro mě nutnost a běda mi, kdybych ho nehlásal."

Letos jsme měli ve stánku na Střeleckém ostrově vzácné společnice, dvě věrné přítelkyně, svaté Perpetuu a Felicitu. Obě se staly ikonou hnutí Queer for Christ asi trochu omylem, protože neznám žádný důkaz, že by jejich silný vztah, někdy označovaný za lesbický, byl skutečně jiný než přátelský. Perpetua a Felicita byly první křesťanské mučednice, zemřely roku 203 v Kartágu. Protože se přiznaly ke křesťanství a odmítly od něj ustoupit, byly předhozeny šelmám. Nejprve je po aréně vláčela rozzuřená kráva a potom je gladiátoři dobili mečem. Jejich posmutnělý pohled z ikony na stěně stánku jako by mi říkal: "Přiznat se v naší době ke Kristu byla vlastně sebevražda, ale my jsme neměly strach z ničeho, ani toho zdivočelého hovada v aréně. Čeho že se bojíš ty?"

Ať tedy v našich rodinách, společenstvích, církvích, a v našich srdcích nevládne rozzuřené hovado našeho strachu, ale Boží láska.

Petr Bartošík