Flannery O'Connorová, Duch svatý a LGBTQ katolíci a katoličky
Rád bych vám nabídl několik myšlenek, které vycházejí z mé dlouholeté služby kněze, teologa a profesora literatury. Často jsem se zamýšlel nad paradoxem duchovní cesty LGBTQ katolíků a katoliček, kteří vyrůstají ve víře, v níž zakoušejí Boží lásku a zázraky ve svátostech a v modlitbě, a přesto se musí vždy prodírat vrstvami a nánosy tradic, které je v lepším případě marginalizují a v horším odsuzují. Vyrůstali a přitom slyšeli, když ne od všech katolíků, tak určitě od fundamentalistických křesťanů, že jsou nenormální, že je Bible odsuzuje, že vztahy osob stejného pohlaví nejsou schopné odrážet Boží stvořitelský záměr, že žijí v hříchu.
Jestliže jsou gayové a lesby ještě dnes s námi v církvi a slaví s námi bohoslužby, museli pravděpodobně dozrát více a rychleji než většina ostatních. Protože se v raném věku cítili vytěsněni, museli podniknout náročnou intelektuální a duchovní cestu, aby zjistili, jak se zařadit do katolického společenství. Museli se potýkat tvrzením konzervativního křesťanství, že Bible svědčí proti nim. Jen šest z 31 102 veršů v Písmu jako by ukazovalo na ně. Šest z více než 31 000 veršů. Museli pochopit, že tyto texty se citují vytržené z kontextu, že jde o texty, které se týkají zvyků starověkého Blízkého východu, z doby, kde znásilnění příslušníků stejného pohlaví bylo prostředkem k ponížení dobytého nepřítele nebo ke zneuctění potrestaných mužů. LGBTQ katolíci a katoličky se museli také snažit pochopit napomenutí svatého Pavla v Novém zákoně o sexuálních úchylkách. Pro někoho je možná překvapením, že toto napomenutí zřejmě poukazuje na "pederastii", tedy určitý druh sexuálního zneužívání chlapců staršími muži, které svatý Pavel viděl v řecké a římské kultuře.
Souhrnně řečeno, LGBTQ katolíci a katoličky vždy museli zápasit s těmito texty Písma, ale i s učením církve, a to ve světle svých vlastních životních zkušeností, kdy byli přitahováni ke svátostnému životu církve, krásně a podivuhodně, a přesto se ocitli na okraji církve nebo i mimo ni.
Domnívám se, že pro LGBTQ katolíky a katoličky je nutnost žít v tomto paradoxu – narodit se prostřednictvím křtu do Těla Kristova, zakoušet Boží milost, a přitom si celou dobu nechat říkat, že do ní tak docela nezapadáte, a cítit, že nejste tak docela bráni jako plnohodnotní křesťané – určitou formou duchovního utrpení. Jako Ježíšovi následovníci však všichni víme, že utrpení je součástí duchovní cesty k lásce, duchovní cesty k Boží plnosti a vykoupení. Utrpení jistě není samoúčelné, ale často je nám vnuceno, jako bylo vnuceno Kristu. A je-li naše utrpení podobné Kristovu, bude svaté. Bude vykupitelské. Žít v tomto paradoxu však není totéž jako žít v rozporu. Rozpor znamená, že musí být buď jedno, nebo druhé, ať jde o zkušenost, úsudek či cokoliv jiného. Naproti tomu paradox je zkušenost obojího, prožívání tvůrčích protikladů v životě s Bohem. Ježíš jistě žil v takovém paradoxu, jako jediná osoba, která je zároveň plně lidská i plně božská: Kristus, který je zároveň zraněný a bezmocně umírající na kříži, a přesto nejmocnější, neboť je objat svým Otcem ve vzkříšení.
A o to jde: náš život má být paradoxem. Paradoxy naší existence, naší identity, vkládáme do svatého, tvůrčího vztahu mezi sebou navzájem a mezi námi a Bohem. Jsme tajemstvím, které je třeba žít, a ne ovládat. Copak tento paradox nehlásáme při každé eucharistii, když se ztrácíme v této oběti lásky, abychom se v ní našli zahrnuti?
Chrámy Ducha svatého
A konečně, tento pocit paradoxu a tajemství v srdci našeho lidství mi na počátku mého života nejvíce zpřítomnila nikoli teologie jako taková, ale americká katolická spisovatelka Flannery O'Connorová. Pokud se mnou budete mít strpení, chci říci pár slov o jedné z jejích povídek "Chrám Ducha svatého", v níž je klíčová intersexuální postava zvaná "hermafrodit", což je termín běžně používaný ve 20. století, ale dnes již zastaralý. (Povídku v anglickém jazyce najdete na https://verhoeveenglish.pbworks.com/w/file/fetch/122932935/a_temple_of_the_holy_ghost_pgs._461-471%20(1).pdf, v českém jazyce je součástí sbírky povídek Dobrého člověka těžko najdeš a jiné povídky, Odeon, Praha 1988, přeložil František Vrba, nebo Dobrého člověka těžko najdeš, Argo, Praha 2010, přeložili Marcel Arbeit, Karel F. V. Salaquarda, František Vrba a Tomáš Vrba).
Příběhy Flannery O'Connorové jsou často plné okamžiků milosti, které vyvolalo nějaké násilí, jež otřese postavou – a otřese i čtenářem. O'Connorová měla neuvěřitelnou schopnost syntetizovat katolickou vizi reality, založenou na její lásce ke svatému Tomáši Akvinskému a učení církve, s vědomím modernistických myslitelů a teologů, kteří se potýkali s tím, co znamená být člověkem v postmoderním světě. Její umění je "protikladné, originální, vzácné, podivné", abychom si vypůjčili část básně Gerarda Manleyho Hopkinse "Pied Beauty" (https://www.poetryfoundation.org/poems/44399/pied-beauty).
Flannery O'Connorová dokázala objevným způsobem vykreslit pozitivní doktríny katolické víry a kultury, a přitom je nabízela způsobem, který reagoval na duchovní a kulturní zkušenosti současné společnosti. Své umění, své řemeslo, dala do služeb opravdové křesťanské víry, která je často v rozporu se samolibou a kompromisní americkou kulturou a triumfální, sebeuspokojivou kulturou katolickou. V povídce "Chrám Ducha svatého" O'Connorová ukazuje setkávání člověka s Bohem v různých tělech: v těle sexuálním, mučednickém, svátostném. Autorka staví všechny nesourodé nitky příběhu do okamžiku zjevení, v němž se Tělo Kristovo – konsekrovaná hostie – stává transcendentní skutečností, která paradoxně sblíží světské tělo hlavní intersexuální postavy a těla mladých dívek jako příbytků Boha. Bezejmenná dvanáctiletá hlavní hrdinka, která je naivní, co se týče sexuality, musí pomoci své matce, aby se o víkendu postaraly o dvě čtrnáctileté sestřenice z klášterní školy Mount St. Scholastica. Starší dívky si říkají "Chrám jedna" a "Chrám dvě" a vysmívají se své učitelce Perpetui, která jim poradila, co mají říkat tváří v tvář nedžentlmenskému chování chlapců: "Přestaňte, mladý pane, já jsem chrám Ducha svatého."
Na samém začátku příběhu se odehrává transgresivní komedie o teologické antropologii lidské osoby stvořené k obrazu Božímu, a zároveň o sexuálním probuzení dospívajících dívek. Čtenář se směje bystrému dítěti, které si utahuje ze svých starších sestřenic a pokouší se dát dohromady mnoho nesouvislých skutečností, které ten den nashromáždilo. Se svými sestřenicemi na městské pouti si připomíná groteskní těla na reklamách cirkusových stanů – to, čemu se tehdy na poutích říkalo "obludárium". V domnění, že "obludy" vypadají jako zmučená těla mučedníků rané církve, mladá dívka přemýšlí o své budoucí kariéře. Od touhy stát se lékařkou přes inženýrku až ke světici se ustálí na komickém snění o mučednictví jako jediné možnosti pro svou pyšnou a vznětlivou povahu. Příběh se točí kolem pojmu povolání, kolem důsledků toho, že je člověk nazýván chrámem Ducha svatého. Když její sestřenice dorazí domů, řeknou mladé dívce, že v obludáriu viděli hermafrodita, a dvanáctiletá dívka se zamýšlí nad tím, jak může být někdo zároveň muž i žena. Mladá dívka, která to nedokáže pochopit, usne a v představách se jí prolne cirkusový stan na pouti s protestantským misijním stanem setkávání a "obluda", o které právě slyšela, se stane "chrámem Ducha svatého" a začne svědčit o svatosti těla a zkáze, která pochází z jeho znesvěcení.
Příběh vyvrcholí v závěrečné scéně eucharistického požehnání v klášterní škole. Mechanické modlitby mladé dívky ustanou a ona si uvědomí, že je "v přítomnosti Boha", když vidí, jak kněz zvedá monstranci s hostií zářící jako slunce v barvě slonoviny. Když vidí zvednutou monstranci, okamžitě si vzpomene na hermafrodita a na svůj sen z předchozí noci, kdy od něj slyšela: "Vzhůru! Jsme chrámy Ducha svatého. Bůh mě takto stvořil a já to nezpochybňuji. Tak mě chtěl mít."
Eucharistie se stává tajemným místem, v němž se drží pohromadě dvě nesourodé skutečnosti, paradoxem, který je úžasně transgresivní a zároveň naprosto pravověrný. A co je to za paradox? Podivnost dvojí povahy Vtělení Krista jako Boha a člověka lze nalézt v podivnosti duality intersexuální biologie. O'Connorová staví utrpení hermafroditovy nedůstojnosti vedle vtěleného Krista trpícího na kříži a zpřítomněného ve svátostném chlebu jako rozlomené tělo Kristovo v eucharistii. Je to, myslím, spisovatelčina nejodvážnější analogie, která pozoruhodným a dosud neviděným způsobem odhaluje něco o povaze Boha a lidského života. Příběh skutečně naznačuje, že Boha lze nalézt vtěleného do toho, co je protikladné, originální, vzácné, podivné; vtěleného do těch, kdo jsou na okraji společnosti nebo jsou z ní vyloučeni.
LGBTQ katolíci a katoličky a "srdce hluboce plné lásky"
Což mě přivádí k závěrečné pointě o církvi. Všichni LGTBQ katolíci nebo katoličky, které jsem kdy potkal nebo kterým jsem sloužil, žijí v církvi s velkou pokorou a s vědomím, že k tomu, aby uspořádali svůj život, nutně potřebují Boží milost, i když církev o ně buď nemá zájem, nebo je v současné době neumí dobře přijmout. Katolíci a katoličky z řad LGTBQ se musí vyrovnávat s lidmi, kteří jsou "svatější než ostatní" a samolibě tvrdí, že církevní doktríny jsou víc než živá zkušenost věřících a milujících lidí.
A ten paradox? LGBTQ katolíci a katoličky se cítí vytěsněni svou odlišností, ale zároveň tuší, že tato odlišnost je může vést k tomu, aby získali srdce hluboce plné soucitu, obětavosti a lásky – té, která nastavuje druhou tvář. Paradoxně cítí, jak na ně ostatní věřící upírají oči, ale zároveň cítí osvobozující Boží lásku a sílu dobré zprávy o Ježíši, Božím milovaném Synu.
A tak doufám, že během konference Outreach 2024 budeme moci všichni vstoupit do tohoto svatého paradoxu, do tohoto svatého tajemství. Všimněme si svatého paradoxu každé z našich cest k Bohu, a zejména svatých a někdy bolestných cest našich katolických sester a bratrů z řad LGBTQ. Bůh vás slyší a Bůh vás vidí, neboť uctíváme Boha, který všechny tyto paradoxy drží pohromadě svou láskou.
Mark Bosco, S.J.
Marc Bosco je proděkanem pro misie a duchovní službu na Georgetownské univerzitě. Je odborníkem na díla Flannery O'Connorové a Grahama Greena, získal doktorát v interdisciplinárních studiích teologie a literatury na Graduate Theological Union v kalifornském Berkeley (USA).
Projev byl přednesen 2. srpna 2024 na konferenci Outreach v Dahlgrenově kapli Georgetownské univerzity. Outreach je elektronické médium pro LGBTQ katolíky a katoličky. Nabízí zprávy, eseje a diskuse pro LGBTQ katolíky a katoličky a pro ty, kteří jim slouží v katolické církvi po celém světě. Outreach také zdůrazňuje otevřenost farností, škol a dalších katolických organizací pro LGBTQ osoby. Projev byl zkrácen a redakčně upraven. Anglickou verzi najdete na https://outreach.faith/2024/08/flannery-oconnor-the-holy-ghost-and-lgbtq-catholics/.
Foto: Kevin Christopher Robles.